Ukázka z Červené knihy

Znovunalezení duše

Když jsem měl v říjnu roku 1913 vidění potopy, událo se to v době, která byla významný pro mne jako pro člověka. Ve čtyřicátém roce svého života jsem tehdy dosáhl všeho, co jsem si kdy přál. Dosáhl jsem slávy, moci, bohatství, věděni a veškerého lidského štěstí. Tehdy vyhasla má žádostivost rozmnožovat tyto statky. Žádostivost ve mně ustoupila a popadl mne děs. Zmocnilo se mne vidění potopy. A cítil jsem ducha hlubiny, ale nerozuměl jsem mu. On mne však tísnil nesnesitelnou vnitřní touhou, a já jsem promluvil:

„Duše má, kde jsi? Slyšíš mne? Mluvím, volám tě – jsi tu? Já jsem se vrátil, jsem zase tady – setřásl jsem ze svých nohou prach všech zemí a přišel jsem za tebou. Jsem u tebe. Po dlouhých letech dlouhého putování jsem přišel zase k tobě. Mám ti vyprávět, co všechno jsem viděl, prožil a vpil do sebe? Nebo nechceš slyšet nic o všem tom hluku a rozruchu světa? Ale jedno musíš vědět: Jednu věc jsem se naučil, že totiž musíme žít tento život. Tento život je cesta, ta dávno již hledaná cesta k tomu, co je neuchopitelné a co nazýváme božským. Není jiné cesty. Všechny ostatní cesty jsou scestí. Já jsem našel tu pravou cestu. Zavedla mne k tobě, k mé duši. Vracím se, vyžíhán a očištěn. Znáš mne ještě? Odloučení trvalo tak dlouho! Všechno se tak změnilo. A jak že jsem tě nalezl? Podivná byla moje cesta! Jakými slovy ti vylíčit, po jak spletitých stezkách mne k tobě vedla dobrá hvězda? Podej mi ruku, má skoro zapomenutá duše. Jaká hřejivá radost, zase se s tebou vidět, ty dávno popřená duše. Život mne k tobě znovu přivedl. Budeme děkovat životu, že jsem žil, za všechny krásné a za všechny truchlivé hodiny, za každou radost a za každou bolest. Duše má, s tebou ať má cesta pokračuje. S tebou chci putovat a stoupat ke své osamělosti.“

Tak mne nutil hovořit a zároveň prožívat duch hlubiny, proti mně samému, neboť jsem to neočekával. Byl jsem tehdy ještě zcela v zajetí ducha toto doby a uvažoval jsem o lidské duši jinak. Hodně jsem o ní přemýšlel a hovořil, znal jsem o ní mnoho učených slov, posuzoval jsem ji a udělal z ní předmět vědy. Neuvážil jsem, že má duše nemůže být předmětem mého usuzování a věděni, že spíše mé uvažování a vědění je předmětem mé duše. Proto mne duch hlubiny donutil promlouvat k mé duši, vzývat ji jako živou bytost spočívající v sobě samé. Muselo mi dojít, že jsem svou duši ztratil.

Ukázky faksimile