Červená kniha

Zásadní a 90 let nepublikované dílo C. G. Junga.

Červená kniha a CGJ v médiích

Reflex 15. 5. 2014: upoutávka na knihu Nářek mrtvých

Pravda.sk 7. 5. 2014: recenze knihy C. G. Jung – Život v knihách

Respekt 2. 2. 2014: upoutávka na knihu C. G. Jung – Život v knihách

iLiteratura.cz 20. 1. 2014: upoutávka na knihu C. G. Jung – Život v knihách

Česká televize Art – U zavěšené knihy 16. 1. 2014: upoutávka na knihu C. G. Jung – Život v knihách

Česká televize – Dobré ráno 18. 11. 2013: upoutávka na knihu C. G. Jung – Život v knihách

Kulturní noviny 29. 4. 2013: recenze knihy Psychologie C. G. Junga

Kultura 21.cz 7. 3. 2012: recenze knihy Život mezi Jungem a Freudem

Zapnimozek.cz, 27. 7. 2011 – Jak fenomenální dílo spatřilo světlo světa

Zapnimozek.cz, 27. 7. 2011

Denisa Chňoupková: Jak fenomenální dílo spatřilo světlo světa

Je tomu již padesát let. Padesát let od úmrtí jedné z nejbizarnějších osobností minulého století. Carl Gustav Jung, zakladatel analytické psychologie, se snažil pochopit lidskou psychiku ukrývající se ve světě snů, bludů, představ a vizí. Červená kniha je zásadní dílo a také klíč k jeho nekonformním psychologickým teoriím. Desítky let utajované dílo se podařilo vydat, a nakladatelství Portál ho nabízí již v české verzi!

celý článek http://www.zapnimozek.cz/jungova-cervena-kniha-jak-fenomenalni-dilo-spatrilo-svetlo-sveta

Český rozhlas – Rádio Wave, 6. 6. 2011 – 50. výročí úmrtí C. G. Junga a upoutávka na Červenou knihu

Český rozhlas, Rádio Wave, 6. 6. 2011

50. výročí úmrtí C. G. Junga a upoutávka na Červenou knihu

http://m.rozhlas.cz/radiowave/publicistika/_zprava/carl-gustav-jung-a-jeho-prinos-ke-studiu-lidske-psychiky–903362

ČT2 – Televizní akademie, 13. 5. 2011 – Rozhovor s šéfredaktorem Zdeňkem Jančaříkem o Červené knize C. G. Junga

Česká televize, ČT2, 13. 5. 2011

Rozhovor s šéfredaktorem Zdeňkem Jančaříkem o Červené knize C. G. Junga

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10322816274-televizni-akademie/211563237930001-televizni-akademie-planeta-zeme/

E-psychologie, č.1/2011, 22. 3. 2011 – „NECHŤ JE SLYŠENA DRUHÁ STRANA“: ČERVENÁ KNIHA V KONTEXTU JUNGOVA POJETÍ AKTIVNÍ IMAGINACE

E-spychologie, č.1/2011, 22. 3. 2011

„NECHŤ JE SLYŠENA DRUHÁ STRANA“: ČERVENÁ KNIHA V KONTEXTU JUNGOVA POJETÍ AKTIVNÍ IMAGINACE

http://e-psycholog.eu/clanek/113

Česká televize, ČT2, PORT, 4. 3. 2011 – Utajovaná Červená kniha

Česká televize, ČT2, 4. 3. 2011

Utajovaná Červená kniha

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10121359557-port/666-utajovana-cervena-kniha/video/

Perspektivy, 11. 2. 2011 – Jungova Červená kniha v Curychu

Perspektivy 11. 2. 2011

Zdeněk Jančařík: Jungova Červená kniha v Curychu

Švýcarská metropole Curych přiléhá k Curyšskému jezeru, u něhož v Küsnachtu a v Bollingenu strávil většinu svého života slavný Freudův souputník Carl Gustav Jung (1875–1961). Koncem roku 2009 vyšla v USA a poté v Německu a v České republice jeho Červená kniha, monumentální ilustrovaný experimentální deník, který je nazván podle barvy kůže, do níž ho Jung nechal svázat. Expozice je umístěna v podzemí zbrusu nové galerii muzea Rietberg, sousedícího s krásnou zahradou a barokním zámečkem, který připomíná pražský Belveder. Jako vydavatel Červené knihy v českém jazyce jsem nemohl jinak, než výstavu začátkem února navštívit a alespoň očima si sáhnout na Jungův monumentální rudý foliant, o němž zasvěcenci říkají, že jde o nejvlivnější nevydané dílo v dějinách psychologie.

I pro toho, kdo už knihu má a četl ji, může být výstava obohacením, protože Jungův text je velmi komplikovaný a bez hlubší znalosti analytické psychologie, religionistiky, středověké alchymie nebo jógy a východní mystiky zůstává dílo nepřístupné, přestože obsahuje velmi bohatý poznámkový aparát a zasvěcený editorův úvod.

Výstava představuje Junga jako ustavičného hledače smyslu bytí, a to ve všech kulturách, mytologiích, pohádkách a literárních dílech světové kultury. Jung tímto svým eklektickým přístupem připomíná jiného Curyšana, spisovatele a dramatika Eliase Canettiho, nebo francouzskou mystičku Simone Weilovou. Vystavena je však nejen Jungova enigmatická kniha, ale také jeho vlastnoručně namalované obrazy a grafické listy, které maloval pro svou potřebu nebo jako příležitostné dary pro své nejdražší – krajinky, postavy a příšery, které symbolizují různé podoby jeho Já. Jungovy sošky bůžků a hadů připomínají totemy severoamerických indiánů nebo africké skulptury.

Jak se vlastně C. G. Jung rozhodl k psaní čehosi, co gotickým tvarem písma i grafickou úpravou připomíná středověký klášterní foliant? Po dramatickém rozchodu se Sigmundem Freudem, který do Junga vkládal naděje jako do svého nástupce v čele Mezinárodní psychoanalytické společnosti, procházel Jung vleklou osobní krizí, která byla provázena pocitem ztráty identity a existenciální úzkostí. Jung se rozhodl, že se „vydá na cestu“ osobního experimentu, autoterapie, kterou později nazval procesem aktivní imaginace. Krátce před první světovou válkou se mu zdálo, že jeho duše ztrácí půdu pod nohama. Byl pronásledován nočními můrami, duševním zrakem viděl před sebou potoky krve a zástupy mrtvých, které později dešifroval jako předtuchy války. V knize se setkáme s mnoha symbolickými postavami, které jsou různými projevy a ztělesněními Jungovy duše. Jako by se jeho duše rozpadla na mnoho postav, které je třeba vydolovat z nevědomí a znovu rekonstruovat. Hlavními z nich jsou postavy tajemného mudrce Filemona, božské animy Salomé a proroka Eliáše. Všechny tyto figury však v knize mění tvář, někdy i jméno a podobu, takže je velmi těžké se v nich vyznat. Jung v knize formuluje svou teorii o nevědomí, archetypech a svérázné osobní kosmologii a vytváří hermeticky uzavřený gnostický systém, ne nepodobný židovské Kabale, alchimistickým výkladům Paracelsovým nebo čínské Knize proměn I-ťing.

Cituji z Červené knihy: „Žít sám sebe znamená být si sám úkolem. Nikdy neříkej, že je radost žít sám ze sebe. Nebude to žádné potěšení, nýbrž dlouhé utrpení, protože musíš být sám sobě tvůrcem. Když se chceš stvořit, tak nezačneš tím nejlepším a nejvyšším, nýbrž tím nejhorším a nejhlubším. Proto říkej, že se ti příčí žít sám sebe. Soutok životních proudů není radost, nýbrž bolest, protože je to síla proti síle, vina, a rozbíjí posvěcené… Obraz Matky Boží s dítětem, který nabízím, mi objasňuje tajemství proměny. Když se ve mně sjednotí promýšlení a slast, pak z toho vzniká něco třetího, božský syn, který je vyšším smyslem, symbolem, přechodem k nové bytosti. Nestanu se sám nadsmyslem nebo symbolem, nýbrž symbol se utvoří ve mně, nicméně tak, že má svou podstatu a já svou. Tak stojím jako Petr v úctě před zázrakem proměnění a uskutečnění Boha ve mně.“ Už jen z tohoto malého úryvku je patrné, že jej nelze dešifrovat z vnějšku, že jde o Jungův do sebe uzavřený systém pojmů a obrazů.

C. G. Jung původně nechtěl Červenou knihu vydat, protože na ní přestal pracovat zhruba od roku 1930, kdy se začal zabývat ezoterickým textem čínského taoismu Tajemství zlatého květu a současně se ponořil do středověké alchymie a Paracelsových spisů. Kniha tedy zůstala fragmentem, ale svou úlohu splnila: Jung se vysvobodil ze schizoidních stavů své mysli – „zachránil“ svou duši. Kniha zůstala soukromým tajemstvím Jungovy rodiny, po padesát let uzavřená v trezoru jedné curyšské banky poblíž hlavního nádraží. Rodina sama podle svědectví editora knihy, britského profesora dějin psychologie indického původu Sonu Shamdasaniho, knihu do jejího vydání vůbec nečetla a neměla na jejím publikování zájem. Právě Shamdasanimu po několikaletém úsilí podařilo knihu rodině představit a ukázat, že jde o jedinečný dokument Jungova úsilí o sebeuskutečnění.

E-psychologie, 9. 1. 2011 – Zpráva z červené konference

E-psychologie 9. 1. 2011

Michal Horažďovský: Zpráva z červené konference

Dne 21. října 2010 se konalo v Praze sympozium k vydání českého překladu Red Book – Červené knihy Carla Gustava Junga. Autor stručně vystihuje atmosféru akce a její jedinečnost, danou účastí zasvěcených řečníků i editorem knihy.

Celý článek http://e-psycholog.eu/clanek/109

Vitalia.cz, 16. 12. 2010 – Červená kniha – dar nedar

Vitalia.cz 16. 12. 2010

Kateřina Kadlecová: ČERVENÁ KNIHA – DAR NEDAR

Jedním z letošních hitů Vánoc je možná překvapivě kniha. Kniha o nemocné duši. Kniha bratru za čtyři tisíce. Co je na deníku C. G. Junga tak přitažlivého? Nebo si ho přejí jen snobové?

celý článek http://www.vitalia.cz/clanky/cervena-kniha-dar-nedar/

Lidové noviny, 4. 12. 2010 – Jungův rudý foliant

Lidové noviny, 4. 12. 2010

Stanislav Komárek: JUNGŮV RUDÝ FOLIANT

Intimní zápisky nejslavnějšího Freudova žáka ukazují, že individuační proces je obrovská a někdy riskantní námaha

Nakladatelství Portál provedlo monumentální čin. Do češtiny – jako do druhého překladového jazyka na světě – převedlo faksimile a bohatě komentované vydání Jungovy Červené knihy, ilustrovaného rukopisu, který leží kdesi mezi deníkem, rukopisným umělecko-myslitelským dílem a ilustrovaným dramatickým duševním cestopisem. Knihy, která váží téměř pět kilo a do běžné knihovničky se vám nevejde.

Reflex č.46/2010 – Causa Červená kniha

Reflex č.46/2010

CAUSA ČERVENÁ KNIHA

Jungův terapeutický deník – svého času nejvlivnější nepublikovaná kniha v dějinách psychologie

Text: Kateřina Kadlecová

„To je Ďáblova bible?“ zeptal se kolega Cvrček, když na mém stole viděl monumentální svazek formátu 29×39 cm, vázaný v rudém plátně. Vlastně měl tak trochu pravdu. V LIBER NOVUS neboli Nové knize, která pod názvem ČERVENÁ KNIHA vyšla před pěti týdny česky, se zakladatel analytické psychologie CARL GUSTAV JUNG po šestnáct let snažil vymítat ďábla ze svého nitra – a tamtéž se pokoušel nalézt Boha. Je s podivem, že mytická kniha, která i přes svou skrytost a tajemnost ovlivnila intelektuální klima 20. století, vychází až nyní – poté, co se téměř po století skrývala před zraky veřejnosti v archivech a sejfech.

Švýcarský psychiatr C. G. Jung (1875–1961) byl po Freudovi, svém učiteli a později sokovi na poli vědy, asi nejznámějším psychologem všech dob a jedním z nejzásadnějších myslitelů 20. století. Teoretik i praktikující psycholog s klienty se věnoval jako jeden z prvních výkladu snů, ale ponořil se i do studia rozličných náboženských systémů, východních filozofií, alchymie či astrologie. Hledal cokoli, co by doplnilo proces individuace, tedy uskutečnění bytostného Já, integrace vědomí a nevědomí. Zatímco „drahý profesor Freud“, jak jej C. G. Jung zpravidla oslovoval v necelých dvou stovkách svých dopisů, považoval nevědomí za zamčený šuplík, v němž se hromadí potlačované touhy, v Jungově pojetí byla duše naopak spirituální studnicí, kde člověk kromě démonů mohl nalézt i lék.

Krize a vize

Přesně o takové nalezení léku se bezmála čtyřicetiletý psycholog snažil, když roku 1914, několik měsíců po svém dramatickém rozchodu s čím dál nesnesitelnější, takřka otcovskou autoritou Freuda, započal svůj šestnáct let trvající terapeutický experiment. Uprostřed úspěšné životní pouti, v rodinném kruhu s čerstvě narozeným pátým dítětem, dceruškou Helene, v krásném domě v Küsnachtu na břehu Curyšského jezera, totiž navštívila prezidenta Mezinárodní psychoanalytické společnosti a váženého univerzitního profesora jakási krize středního věku. Nebo zde hrála roli dědičnost a v Jungově krvi se ozvaly geny jeho matky Emilie, bohaté dcery učitele hebrejštiny, která v citovém odloučení od svého muže a Jungova otce, pastora, vzývala ve své oddělené ložnici duchy? Možná právě deprimovaná, problematická matka byla důvodem pro Jungovy pozdější šovinistické představy o roli ženy ve společnosti. Emilie toho malého introvertního školáčka, v němž se už odmala svářily dvě oddělené bytosti, rozhodně ovlivnila. Laicky řečeno, sám velký (a velmi neurotický) Jung je dokladem obecné představy, že psychologii nápadně často studují labilní jedinci, kteří podvědomě hledají lék na vlastní psychické potíže. Sám se začal věnovat vědě o lidském chování a prožívání jako student medicíny na basilejské univerzitě a disertaci s názvem Psychologie a patologie tzv. okultních fenoménů publikoval v témž roce, ve kterém pojal po dlouholeté známosti za choť Emmu Rauschenbachovou. Ta byla Jungovi odbornou konzultantkou i oporou po dlouhých 52 let, ačkoli podle životopisců zřejmě pobýval v několika paralelních vztazích, s pacientkami i kolegyněmi. Ale vraťme se od žen k halucinacím…

Psychóza, nebo proroctví?

Jung se už v roce 1913 ztratil sám sobě. Vnitřní hlasy a živé vize napovídaly psychóze či dokonce schizofrenii. I přes duševní rozpolcení a pochybnosti dál přijímal pacienty (podle termínového kalendáře občas zvládl i devět konzultací denně), snažil se být dobrým otcem a manželem – a zároveň si po večerech do malých černých zápisníků začal zapisovat své nutkavé představy, setkání s proroky i s démony, s černým hadem, se starcem Eliášem i jeho dcerou Salomé (která Junga mimochodem přesvědčuje o tom, že je Kristem, což zdaleka není jediný sebezbožšťující rys celé knihy), pochutnávání si na dětských játrech, zkázu světa, milostnou touhu po ženě, která se posléze ukáže být jeho sestrou. Introspekce byla v té době jedním z hlavních nástrojů psychologického výzkumu, to je fakt – jenže Jungův sebezpyt, tahle technika „aktivní imaginace“, to bylo i na něj samého přece jen trochu moc.

Na pergameny psal kaligrafickou frakturou v němčině a maloval propracované obrazy, na nichž se často odehrává zápas, nebo snad symbióza, světa skutečnosti a světa ducha. „Je to pravda, je to pravda, co mluvím, to je velikost a opojení a ohavnost šílenství,“ odpovídá Jung hned na prvním foliantu knihy duchovi této doby. Liber Novus , tedy latinsky Nová kniha, pro něj znamenala zejména zpovědnici a terapii – vypisoval se tu z bojů s démony a apokalyptickými vizemi. A navíc podle mnohých právě na dvou stovkách jejích stran jakoby mimoděk obnažuje základní kameny nejobtížnějších stránek svého díla, teorie kolektivního nevědomí, archetypů i individuace. Sám Jung to přiznává, když práci na Červené knize označuje za „nejdůležitější období svého života“: „Celý život jsem propracovával to, co vytrysklo z nevědomí, zaplavilo mě jako enigmatický proud a hrozilo, že mě roztrhne. To byl materiál pro víc než jeden život. Vše pozdější je pouze vnější klasifikací, vědeckým opracováváním a začleněním do života. Ale onen posvátný počátek, který zahrnul vše, proběhl tehdy.“

Šílený text blázna? Ani náhodou

První část veledíla, Liber Primus, psal Jung na kvalitní pergameny. Ty byly později včleněny do více než šestisetstránkového svazku s nápisem Liber Novus na hřbetě. Obrovskou, v rudé kůži vázanou knihu si Jung objednal u knihaře Emila Stierliho. Rukopis sám připomíná kaligrafickým písmem i iluminovanými prvními písmeny jednotlivých kapitol středověký manuskript.

Do Prahy koncem října kvůli vydání Červené knihy přijel i muž, který se o její vyzdvižení na světlo boží zasloužil nejvíce. Profesor Sonu Shamdasani, londýnský historik psychologie a psychiatrie indického původu, po třech letech marných snah konečně přemluvil roku 2000 Jungovy dědice a zároveň správce jeho odkazu, kteří se báli zkompromitování svého slavného předka, aby svolili s publikací. Poté vyzvedl kaligrafický originál z curyšského bankovního sejfu, shromáždil dostupné kopie a zlomky textu a začal s překladem z němčiny a psaním komentáře a poznámek, jichž se nakonec „pod čarou“ objevilo více než tisíc. Poprvé vyšla kniha v říjnu 2009 ve Spojených státech a díky práci týmu překladatelů ji po rovném roce mohou číst i Češi.

Osmačtyřicetiletý Shamdasani, muž s vizáží démona a ďábelskou erudicí, mi v Praze potvrdil, že Liber Novus daleko předčila jeho očekávání: „Ohromila mě preciznost a styl celé práce. Když jsem knihu dočetl, zjistil jsem, že nekoresponduje s žádným z mýtů, které o ní kolují. Očekával jsem šílený text blázna, spontánní, chaotické psaní, ale nic tak systematického, propracovaného, jasného.“ A jaký je podle editora Shamdasaniho význam knihy, hluboce ovlivněné Nietzschem a Schopenhauerem, pro vědecké poznání? „Je příliš brzy na to, říci, jakou recepci kniha přinese v odborných kruzích. Pro její úspěch však svědčí už to, že o ni laická čtenářská obec stojí, čte ji a kupuje ji, aniž by čekala na vyjádření a posudky expertů.“

To je svatá pravda. Ačkoli český vydavatel Červené knihy Portál pečlivě tají všechny údaje o počtu vytištěných i prodaných výtisků, přes svou cenu 3 850 Kč si Liber Novus už nyní našla stovky čtenářů. Umístila se nejen v čele říjnového žebříčku prodejů odborné literatury na e-shopu Portálu, ale na moment figurovala i na 12. místě podobné „hitparády“ internetového knihkupectví Kosmas. Jen v redakci Reflexu si drahý (a, jak jej v doslovu nazývá sám Jung, „drahocenný“) svazek hodlají k Vánocům vyprosit tři lidé; to však nijak nesnižuje jeho kontroverznost. Jde o mystikovy záznamy šílení, nebo o univerzálně platný ukazatel na cestě k poznání vlastního Já? Ve 20. letech četla knihu jako jedna z velmi mála důvěrníků jistá vzdělaná Britka a nadchla ji: „V mé zemi existují lidé, kteří by tu knihu přečetli se zatajeným dechem – a jedním dechem.“ Avšak jiní učení čtenáři z pouhých dvou tuctů šťastlivců, kteří do roku 2009 měli tu čest manuskript číst, zase Jungův experiment označili za hluboce znepokojivé dílo psychotika… Zbytek poučené veřejnosti, která knihu nikdy neviděla, ji vnímal spíše jako legendu než jako reálně existující artefakt. O co tedy jde?

Věda, nebo umění?

Do svých deníků, hnědého sešitu a černých knih, si Jung zapisoval konverzace s nevědomím – v bdělém stavu si navozoval fantazie a vstupoval do nich jako do dramat. Zjevovaly se mu různé archetypální postavy, nejčastěji Filémón (označovaný klasickou řeckou alfabetou jako ΦΙΛΗΜΩΝ), stařec s býčími rohy a křídly ledňáčka, který se vyvinul z původní postavy starce Eliáše. Sám psycholog vlastně netušil, co zápisy svých aktivních imaginací činí: ,“Co to vlastně dělám? To určitě není věda. Co to tedy je?“ Tu mi jakýsi hlas pravil: „Je to umění.“´ Ten hlas byl ženský (možná patřil Salomé?) a Jung ho později detekoval jako animu, tedy duši v primitivním smyslu.

V červenci roku 1914 tedy Jung začal pracovat na Liber Novus. Přepsal do ní fantazie z deníků, ke každé pak přidal její vysvětlení a lyrické rozpracování. Od prvních řádek je zřejmé, že počítal se čtenáři – inkoustem pečlivě vykroužená slova se obrací k publiku oslovením „Moji přátelé“. Obrazy, iluminované iniciály a ozdobné lemy okrajů jsou většinou předkresleny tužkou a pak vybarveny temperou. Velkolepé malby původně ilustrovaly text, v hloubi knihy se však Jungův koncept změnil a obrazy přestaly s textem souviset. Oba způsoby záznamu, malba i písmo, se však paralelně snažily o totéž: především o porozumění vlastní osobnosti a její plné rozvinutí, o usouvztažnění vlastního Já se společností živých i společenstvím zemřelých, o porozumění psychologickým a historickým vlivům křesťanství.

První ze tří částí, Liber Primus, má podtitul Cesta toho, co přichází. Její text je uvozen citacemi ze starozákonní Knihy Izaiáš a z Evangelia podle Jana, což může evokovat autorovu důvěru ve smysl a výlučnost, ba dokonce prorocké ambice textu. Druhá kniha, Liber Secundus, pak nese podtitul Obrazy bloudícího (v rukopisném konceptu ještě stojí Dobrodružství bloudění). Další částí nedokončeného díla pak je takzvané Přezkoušení, jakási Liber Tertius obsahující představy z období dubna 1913 do června 1916 a výkladové komentáře. Následoval už jen náznak doslovu z roku 1959.

Alchymie – začátek i konec

Na konci Liber Secundus Carl Gustav Jung konečně „došel (…) k svému bytostnému Já, mátožné a žalostné postavě. Moje Já! Tohohle chlapíka jsem si za druha nepřál.“ A ačkoli doporučoval vedení vlastní Červené knihy i svým pacientům, sám od písemného mapování kosmologie svého ducha nakonec ustoupil. Po 189 stránkách úhledné fraktury totiž na straně 190 manuskriptu Liber Novus stojí několik vět psaných Jungovým obvyklým rukopisem – v nich se snaží vysvětlit, proč přestal „strhující sílu prapůvodních zážitků“ zaznamenávat: „Seznámení s alchymií v roce 1930 mě od ní odvedlo. Začátek konce se dostavil v roce 1928, kdy mně Wilhelm poslal text Zlatého květu, toho alchymistického traktátu. Tehdy si našel obsah Červené knihy cestu do skutečnosti. Nemohl jsem na ní už pracovat.“

Poslední souvětí doslovu zůstalo nedopsáno: „Vím, jak strašně inadekvátní toto počínání bylo, ale přes spoustu práce a rozptylování jsem mu zůstal věrný, i když jsem nikdy jinou možnost…“

A dál už nic.

Od práce na knize se Jung uchýlil k józe, alchymii, buddhismu a esoterice – tedy k naukám, které aktivizují imaginaci a vedou k proměně osobnosti. Kniha, ač stále nehotová, pro něj přestala představovat centrum zájmu a málem by byla úplně zapadla. Její autor nezanechal v závěti žádné instrukce, které by se jí týkaly, takže posledních 23 let proležela ve sklepním trezoru švýcarské Union Bank na curyšské Bahnhofstrasse, odkud ji zachránil profesor Shamdasani. „Myslím a doufám, že Jung by byl s tím, jak je kniha vydávána, spokojen,“ svěřil se mi při své návštěvě Prahy. „Je to nedokončená kniha, ale snažil jsem se ji uspořádat tak, aby byla co nejblíže textu, jak ho podle mě i podle dochovaných svědectví Jung zamýšlel.“ A ať už Jung chtěl Červenou knihu publikovat, nebo ne, je dobře, že ji máme. Díky ní ho budeme napříště vnímat nejen skrze jeho dvacetisvazkové sebrané spisy jako zásadního psychologa, ale také jako člověka pronásledovaného vnitřními běsy a inspirátora esoteriků, hledačů spirituality mimo oblast náboženství.

BOX: Vidění

Stalo se v říjnu roku 1913, když jsem byl sám na cestách, že na mne přišlo za dne vidění: Spatřil jsem obrovskou potopu, která zalila všechny severní a nízko položené země mezi Severním mořem a Alpami. Sahala od Anglie až po Rusko a od pobřeží Severního moře téměř až k Alpám. Viděl jsem žluté vlny, plovoucí trosky a smrt nesčetných tisíců.

Toto vidění trvalo dvě hodiny. Zmátlo mně a bylo mi z něj zle. Nedokázal jsem si je vyložit. Uběhly dva týdny a vidění se vrátilo, ještě mocnější než předtím. A vnitřní hlas promluvil: „Pohleď, je to naprosto skutečné a bude to tak. Nemůžeš o tom pochybovat.“ Opět jsem s viděním dvě hodiny zápasil, ale drželo mne pevně. Zanechalo mne vyčerpaného a zmateného. A já si myslel, že snad má duše onemocněla.

Od té doby se vracel strach z příšerné události, která nás měla bezprostředně očekávat.

Vize z Jungovy asi hodinové cesty vlakem do švýcarského Schaffhausenu, kde 17. října 1913 slavila jeho tchyně narozeniny, na prvním foliantu Liber Novus naznačuje prvopočátek všech imaginací.

Mladá fronta DNES, 23. 10. 2010 – Upoutávka na Červenou knihu

Mladá fronta DNES, 23. 10. 2010

Český rozhlas, 22. 10. 2010 – Rozhovor se Zdeňkem Jančaříkem o Červené knize

Český rozhlas, 22. 10. 2010

ROZHOVOR SE ZDEŇKEM JANČAŘÍKEM O ČERVENÉ KNIZE

Zhruba od poloviny října je v Česku k dostání zásadní dílo psychoanalytika Carla Gustava Junga Červená kniha. V češtině dosud nevyšlo. Ostatně cesta k jakémukoli vydání byla velmi složitá.

Celý rozhovor včetně audiozáznamu viz http://www.rozhlas.cz/zpravy/clovek/_zprava/800910

ČTK, 22. 10. 2010 – Portál vydal zpověď psychoanalytika Junga, jeho červenou knihu

ČTK, 22.10.2010

PORTÁL VYDAL ZPOVĚĎ PSYCHOANALYTIKA JUNGA, JEHO ČEVENOU KNIHU

Praha 22. října (ČTK) – Na pulty českých knihkupectví přichází unikátní kniha psychoanalytika Carla Gustava Junga, která ležela 90 let v trezoru švýcarské banky. Publikace nazvaná Červená kniha vychází z osobní výpovědi Junga, psal ji 16 let a zpracovával si tak své démony a apokalyptické vize. Dvě třetiny knihy tvoří faksimile Jungova rukopisu, který doprovodil vlastními kresbami. Kniha obsahuje také komentář britského historika lékařství Sonua Shamdasaniho, který se zasloužil o její vydání.

Novinářům dnes knihu představili Shamdasani a šéfredaktor nakladatelství Portál Zdeněk Jančařík.

Kniha vyšla úplně poprvé teprve loni na podzim ve Spojených státech. Od té doby byla vydána ještě v němčině, čeština se stala třetím jazykem, do něhož byla publikace přeložena.

Zástupci Portálu knihu poprvé spatřili před rokem na knižním veletrhu v německém Frankfurtu a fascinovala je. „Snil jsem o ní, ani mě nenapadlo, že bychom ji mohli vydat,“ řekl Jančařík. Nakonec se tak ale stalo, přestože náklady na vydání byly velmi vysoké.

Nakladatelství platilo mimo jiné čtyři překladatele, lektora a tisk v italské Veroně. To, aby se kniha tiskla v Itálii, bylo podmínkou původního amerického nakladatele. Kniha se v Česku prodává za asi 3500 korun a podle Jančaříka prodej prvního nákladu zhruba pokryje náklady.

Jung začal knihu psát v roce 1913, v době, kdy procházel osobní krizí, slyšel hlasy a obával se psychické nemoci. Vznik knihy připadá na dobu první světové války a následujících společenských proměn. V jeho snech se objevovaly potoky krve, válka, bůh i ďábel. Jung se rozhodl s těmito stavy bojovat tak, že se jim oddával v aktivní imaginaci a ztvárňoval je písmem a malbami.

„Povrchnímu pozorovateli to bude připadat jako šílenství a taky by se jím stalo, kdybych nebyl schopen vstřebat tu obrovskou sílu původních zkušeností,“ napsal o knize Jung.

Významný psychoanalytik se nakonec rozhodl knihu nevydat, i když to zprvu plánoval. Bál se, že by jeho subjektivní poetická výpověď mohla pošramotit jeho vědeckou prestiž. Kniha s původním názvem Liber Novum (Nová kniha) tedy skončila na devět desetiletí v trezoru.

O knize se po desítky let vedly legendy, nikdo ji neviděl, dokonce ani Jungova rodina ji nečetla. Přitom její obsah poskytuje klíč k přečtení Jungovy osobnosti a jeho filozofie. Shamdasani se ji proto rozhodl hledat, dostal se k částem kopií, které kdysi přepisovali Jungovi kolegové. Poté oslovil příbuzné Junga a přesvědčil je o tom, že kniha by měla vyjít.

Ve Spojených státech se publikace stala okamžitě senzací. Brzy po vydání se dostala na třetí místo bestsellerů v internetovém prodeji na knižním serveru Amazon.com, i když se prodávala za podobnou cenu, tedy téměř 200 dolarů.

Leona Matušková Heczková pba

České noviny, 22. 10. 2010 – Portál vydal zpověď psychoanalytika Junga, jeho Červenou knihu

České noviny, 22.10.2010 PORTÁL VYDAL ZPOVĚĎ PSYCHOANALYTIKA JUNGA, JEHO ČERVENOU KNIHU

Na pulty českých knihkupectví přichází unikátní kniha psychoanalytika Carla Gustava Junga, která ležela 90 let v trezoru švýcarské banky. Publikace nazvaná Červená kniha vychází z osobní výpovědi Junga, psal ji 16 let a zpracovával si tak své démony a apokalyptické vize. Dvě třetiny knihy tvoří faksimile Jungova rukopisu, který doprovodil vlastními kresbami. Kniha obsahuje také komentář britského historika lékařství Sonua Shamdasaniho, který se zasloužil o její vydání.

Česká televize, 21. 10. 2010 – Události: Reportáž o Červené knize

Česká televize, 21. 10. 2010 – Události

REPORTÁŽ O ČERVENÉ KNIZE

Reportáž najdete na: http://www.youtube.com/watch?v=L_esM0z6_3s

Česká televize, 21. 10. 2010 – Události, komentáře: Rozhovor se Sonu Shamdasanim

Česká televize, 21. 10. 2010 – Události, komentáře

ROZHOVOR SE SONU SHAMDASANIM

Červená kniha – záchrana Jungovy duše v češtině

Videozáznam rohovoru najdete na: httphttp://www.youtube.com/watch?v=evCGmz-T6dU

Literární noviny, 21. 10. 2010 – Jung bojuje s příšerami

Literární noviny, 21. 10. 2010 JUNG BOJUJE S PŘÍŠERAMI

zdroj: www.literarky.cz

Týden, 18. 10.2010 – Irena Hejdová: Unikát za 3850 korun

Týden, 18.10.2010 – Irena Hejdová UNIKÁT ZA 3850 KORUN

zdroj: www.tyden.cz

Český rozhlas 6, 16. 1. 2010 – Jan Černý: Evropští turci, ruské vzpomínky a nitro švýcarského psychiatra

Český rozhlas 6, 16. 1. 2010 – Jan Černý

EVROPŠTÍ TURCI, RUSKÉ VZPOMÍNKY A NITRO ŠVÝCARSKÉHO PSYCHIATRA Sobotní internetová výprava se uzavře v New Yorku, kde je vystaven vlastnoruční záznam o vnitřním životě psychiatra Carla Gustava Junga, který hrůzy 20. století zřejmě předvídal.

Celý článek viz http://www.rozhlas.cz/cro6/internet/_zprava/682428

Respekt, 25. 10. 2009 – Magdaléna Platzová: Bůh je silnější

Respekt, 25. 10. 2009 – Magdaléna Platzová: BŮH JE SILNĚJŠÍ

Jungova přelomová Červená kniha se po devadesáti letech dočkala prvního vydání. Švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung (1875–1961) patří k osobnostem, na kterých se už celá desetiletí s větším či menším nepochopením pasou celé hordy životopisců. O to větší událostí je čerstvé americké vydání jeho zásadního a dosud nepublikovaného díla, které vrhá světlo na původ jeho psychologických teorií. Znalci jej nazývají „klíčem“, nebo dokonce „nukleárním reaktorem“ Jungova díla.

Tlustý rukopis vázaný v červené kůži pojmenovaný Liber Novus nebo také Červená kniha ležel od smrti svého tvůrce v trezoru jedné švýcarské banky. Jungova rodina považovala zápisky za příliš intimní a fantastické, bála se kompromitace a odmítala jakékoli návrhy na zveřejnění. Teprve v roce 2000 se britskému historikovi lékařství Sonu Shamdasanimu podařilo domluvit se s dědici na pořízení faksimile a anglického překladu. A dalších devět let trvalo, než The Red Book – kniha, která představuje zásadní přínos k porozumění kulturní historie dvacátého století – spatřila světlo světa. Mohutný svazek v červených deskách, který na počátku října vydalo nakladatelství W. W. Norton & Company za finanční podpory jungiánské nadace Philemon, obsahuje 205 stran oskenovaného původního německého a latinského textu a ilustrací a 200 stran anglického překladu s poznámkami.

Přes oceán

Scéna, kterou ve své reportáži popisuje novinářka z New York Times Sara Corbettová, je jako vystřižená z detektivky. V listopadu roku 2007 vzácný Jungův spisek po desítkách let opouští podzemní trezor švýcarské Union Banky. Je opatrně zabalen do černé látky, uložen do nenápadného kufru na kolečkách a pak do auta. Veze se do fotografického studia „s betonovou podlahou a černými zdmi“, kde je stránku po stránce oskenován. Přítomni jsou: redaktor a umělecký ředitel nakladatelství W. W. Norton & Company, dva technici, kteří do Švýcarska přiletěli s celým vybavením až z Kalifornie, a také člen rodiny Jungů a hlavní správce psychoanalytikovy literární pozůstalosti Ulrich Hoerni. Ten se dostaví dokonce se spacákem, aby korunní klenoty, za které se cítí před zbytkem rodiny zodpovědný, během skenování neopouštěl ani přes noc.

O necelé dva roky později se stařičká Červená kniha vydala na mnohem delší cestu. V doprovodu několika členů Jungova klanu přelétla Atlantský oceán a přistála v New Yorku, konkrétně v Rubinově muzeu umění, kde je od sedmého října k vidění na výstavě, která doprovází vydání The Red Book. Má to svoji logiku. Rubinovo muzeum se věnuje umění z oblasti Himálaje a Jungova Červená kniha se v letošní sezoně stala jádrem, kolem kterého je koncipována řada výstav o různých kosmologiích – například i obsáhlá výprava do světa buddhistických mandal.

Sám Jung byl jak známo mandalou fascinován, zvláště když zjistil, nakolik se podobá jeho vlastním vizím univerza. Byl jedním z těch, kdo představili umění mandaly západnímu světu, a součástí výstavy jsou tak vedle jeho zápisníků a Červené knihy i jeho kresby mandal, včetně té první z roku 1916 s názvem Systema Mundi Totius – Systém veškerých světů.

Ztráta duše

„Má duše, má duše, kde jsi? Mluvím, volám Tě. Jsi tam?“ Jungův rukopis prozrazuje zoufalství. Ta slova napsal 12. listopadu 1913 do jednoho ze zápisníků, kterým podle barvy desek říkal „černé“. Bylo mu 38 let, v Curychu měl prosperující lékařskou praxi, elegantní dům na břehu jezera, mladou rodinu. Byl prezidentem Mezinárodní psychoanalytické společnosti a přednášel na univerzitě. A také měl pocit, že ztratil duši.

Právě rok 1913 byl pro Junga zlomový. Prožil sérii apokalyptických snů a vizí, slyšel hlasy. Domníval se, že se o něj pokouší šílenství, a místo, aby před ním utíkal, rozhodl se obsahům svojí mysli čelit a využít vlastní krize k osobnímu růstu. Omezil své veřejné působení, ponechal si jen terapeutickou praxi a každou volnou chvíli věnoval „aktivní imaginaci“ – jakémusi vědomému vyvolávání snů, které si zapisoval. Procházel mytickými krajinami, potýkal se s příšerami, setkal se s proroky, s bohem i s ďáblem, dopustil se vraždy a incestu, dokonce jedl dětská játra. To vše, aby získal zpět svou duši. Zpětně Jung popisoval tuto „konfrontaci s nevědomím“ jako nepřetržitý proud vizí, které na něj dopadaly jako balvany, hromobití nebo tekoucí láva. Často se prý musel chytit stolu, aby se pod tím náporem „nerozpadl“.

Z toho zápasu se Jung vynořil s tisícem ručně popsaných stran. Zredigoval je a pečlivě přepsal kaligrafickým písmem do knihy vázané v červené kůži. Německý a latinský text navíc vyzdobil iluminacemi a ilustracemi, které dodnes šokují zářivými barvami, přesností, množstvím detailů a jakousi ornamentální symetrií, kterou lze najít snad jenom ve východním umění anebo v kresbách psychotiků. Celé to trvalo šestnáct let.

Jung zřejmě od začátku uvažoval o tom, že knihu vydá. Sonu Shamdasani, překladatel Červené knihy do angličtiny a autor výstavy v Rubinově muzeu, tvrdí, že jej od publikování zdržovala obava, jak by byl text přijat vědeckou obcí. Bál se o svoji lékařskou reputaci. A není divu. Text, který se hemží odkazy na Goethova Fausta, Ovidiovy Proměny, severskou, egyptskou a řeckou mytologii, Babylon, Starý a Nový zákon, gnostické texty, Nietzscheho Zarathustru, astrologii a alchymii, lze místy číst jako bombastické dílo člověka zatíženého mesiášským komplexem.

Jung nakonec knihu neuveřejnil, ale využíval ji jako cenný zdroj k veškeré své další práci. Jednotlivé části textu předestiloval do vědeckého jazyka a uveřejnil v odborných časopisech. Postupně pak od zcela soukromé, intimní zkušenosti došel až k formulacím obecných teorií, kterými natrvalo ovlivnil vývoj moderní psychologie. Konkrétně se jedná o teorii archetypů, jakýchsi sdílených symbolických obrazů, které nejsou reflektovány vědomím, a přesto se významně podílejí na utváření psychologie osobnosti. Dále pojem kolektivního nevědomí a popis procesu individuace jako cesty k realizaci vlastního „já“ v celé jeho rozporuplné celistvosti.

Červená kniha změnila i Jungův přístup k terapii. Poté, co si v ní vytvořil svou vlastní kosmologii, doporučoval totéž i druhým. Pacientům, které sužovaly utkvělé představy, radil, aby se od nich osvobodili tím, že je zaznamenají do „krásně vázané knihy“, jež se stane jejich „kostelem“, „katedrálou“ – „tichým místem jejich duše, kde najdou obnovení“. „A pokud by vám někdo tvrdil, že je to morbidní nebo neurotické, a vy byste mu naslouchali – pak ztratíte svoji duši – protože vaše duše je v té knize,“ tvrdil prý Jung.

Zaslepené plémě

Vraťme se ale zpátky do intimně zšeřelých podzemních prostor Rubinova muzea, kde Jungova „duše“ našla svůj dočasný útulek. Na starém psacím stole (možná i ten byl dovezen ze Švýcarska) tu leží k volnému nahlédnutí faksimile Červené knihy opatřené anglickým překladem – americké vydání The Red Book. Lze jím listovat a za 195 dolarů je možné si ho i koupit. Z krémově žlutého křídového papíru na nás hledí Jungovy noční můry, ale také obrazy vesmírné harmonie podobné mandalám a jiným východním ornamentům. Figurativní obrázky připomínají našeho Váchala nebo Alfreda Kubina, barevná spektra zase Františka Kupku.

Například v kapitole IX nazvané Druhá noc – Početí Boha se dočteme: „Pokud umístíme Boha vně sebe, odtrhneme se sami od sebe, protože Bůh je silnější než my. Naše já upadá do nedostatku.“ A jinde: „Nikdo nemá mého Boha, ale můj Bůh má každého, včetně mne.“ O moderních lidech Jung píše: „Jsme zaslepené plémě. Žijeme pouze na povrchu, pouze v přítomnosti a myslíme jenom na to, co bude zítra. Špatně zacházíme s minulostí, nepřijímáme naše mrtvé. Zajímá nás pouze viditelný úspěch. A na prvním místě chceme dostat zaplaceno.“ I pro laika, který se jungiánskou psychoanalýzou nezabývá, je zajímavé Červenou knihu vidět a číst. Nejen jako popis duchovní cesty. Lze ji vidět i jako další výraz důležitého momentu západní kultury, kdy se starý svět lámal do nového. V době kolem první světové války dokázali lidé jako Jung (nebo třeba Franz Kafka) pojmenovat základní problémy, které řešíme dodnes. Odcizení. Odtržení vnitřního a vnějšího světa. Ztrátu vědomí vyššího smyslu a sounáležitosti. Úzkost ze samoty, z definitivního vydělení člověka z jednoty kosmu.

Jung nabízí řešení v obrácení do vlastního nitra. Směr je pravděpodobně správný. I když naše cesta nemusí být tak spektakulární jako jeho – a nemusíme na ní potkat tolik příšer, bělovousých starců a krásných, ale často slepých dívek.

Zdroj: http://respekt.ihned.cz/c1-38758210-buh-je-silnejsi

Grafologie a psychologie, 2009 – Vojtěch Franče: Červená kniha C. G. Junga

Grafologie a psychologie, 2009 – Vojtěch Franče

ČERVENÁ KNIHA C. G. JUNGA K vydání se konečně dostává staletá Jungova kniha, dosud uložená v trezoru švýcarské banky. Na jejím sytě červeném koženém přebalu září zlatý nápis Liber Novus („Nová kniha“). Kniha je protkána překrásně barevnými malbami Jungových vnitřních vizí a připomíná jakési středověké pohádkové zjevení. Údajně vypráví příběh o ztrátě duše a jejím dobrodružném a strastiplném hledání.

Celý článek viz http://ografologii.blogspot.com/2009/11/cervena-kniha-cgjunga.html